Naši jižní sousedé to v hoteliérství dotáhli na světovou špičku. Tady totiž nejde jen o lyžování. Tady jde o umění pohostinnosti. Má svůj počátek už v dobách Ernesta Hemingwaye, píše pro ZEN wellness expertka Natascha Kames.

Do Rakouska jsem se jako mladá emigrantka dostala v 80. letech oklikou přes Švédsko a Německo. Snila jsem o Americe a Rakousko se svým statusem „neutrální země“ mi coby mladé antikomunistce moc sexy nepřišlo. Ale nakonec jsem v něm skončila, jen pomyslný kousek za ostnatým drátem. Proč? Protože v Rakousku je prostě… pohoda.

Vídeň jsem si zamilovala. Vídeň je totiž jiná než ostatní velkoměsta. A proto jim vévodí. Podle prestižního přehledu Quality of Living Survey už dvakrát mezi 221 velkoměsty získala prvenství. Kavárny, řízek, heurige, památky, lipicáni, pláže na Dunaji, nízká kriminalita a zeleň totiž způsobují protimluv: velkoměsto, jež není hektické.

A co že je to heurige? Díky panonskému klimatu (oproti nám studenější zimy a teplejší léta s méně srážkami) a poloze na Dunaji se na 680 hektarech vinic, které zdobí svahy vídeňských kopců, vinné révě daří. Hned u svých vinic mívají vinaři své vlastní hospůdky, heurige. To slovo však neoznačuje pouze vinný šenk, ale také víno současného ročníku, které tak smí být nazýváno vždy jen do 11. listopadu, na sv. Martina.

Blahoslavený budiž císař Josef II., který dekretem ze dne 17. srpna 1784 dovolil každému rozlévat a prodávat víno z vlastních vinic. Od té doby máme ve Vídni tyto šenky otevřené jen určitou dobu v roce, a někde se dokonce mezi sebou podniky střídají v otvíracích dobách po měsíci, aby se dostalo na každého vinaře. Pravý vídeňský Heuriger poznáte podle svazku borových větví, vyvěšeného do ulice, a cedule s nápisem „Ausg’steckt“, která současně sděluje, kdy má lokál otevřeno.

Rio na Dunaji

Lesíky, parky, zahrady a sportoviště tvoří celou polovinu plochy města. Zatímco obyvatelé jiných metropolí musejí za panenskou přírodou daleko, Vídeňátkům k tomu stačí městská veřejná doprava nebo výletní loď Nationalpark Boot, která jezdí (od začátku května do konce října) na vídeňském kanálu ze středu města až k východní části, kde se kolem Dunaje rozprostírá park Donau-Auen. Vídeň je totiž jediným milionovým městem na světě, které má vlastní národní park.

Příroda je díky Dunaji, ale i v centru města jednou z největších atrakcí. Je pravda, že na rozdíl od Prahy, kde Vltava protéká centrem, leží Vídeň původně jen u Dunaje. Ale od 70. let, kdy byla ochrana proti velké vodě zdokonalena natolik, že město přestaly ohrožovat povodně, byl uprostřed Dunaje po celé délce města vybudován 21 kilometrů dlouhý ostrov. Vytvořil paralelní rameno Dunaje, takzvaný Nový Dunaj. Vzniklo 42 kilometrů pláží, které z Vídně udělaly středoevropské Rio de Janeiro. Do tohoto eldoráda se ze středu města, z náměstí svatého Štěpána, dostanete podzemní dráhou U1 za osm minut. A můžete se koupat a slunit na plážích, plachtit, jezdit na vodních lyžích či na bruslích nebo se jednoduše procházet podél pobřeží, jež je plné barů a obchůdků.

Vídeň a Vídeňáci mě jako děvče ze socialistického tábora přijali vstřícněji než chladnější Švédi a sebevědomí Němci. Nikdy jsem neměla pocit, že by měli potřebu kastovat, a mají podobný smysl pro humor jako my. Možná proto, že Vídeň je zeměpisně ještě o kousek východněji než Praha. „Nenechat Rakušáka, aby něco zkritizoval, je jako byste ho vykastrovali,“ prohlásila známá sexuální poradkyně Gerti Sengerová. 

Oproti Čechům jsou Rakušané nicméně méně hulvátští a na večeři v hotelu přijdou vždy v nažehlené košili. Rakousko je prodchnuto zdravým konzervatismem, takže i když ani jemu se korupce a šlendrián nevyhne, nebují tak jako u nás, protože se to „prostě nedělá“. Ačkoliv Rakušané nejsou nijak extrémně pracovití, vytvořili stát natolik stabilní, že mají jeden z nejvyšších životních standardů v Evropě. A jestli obyvatelé Salcburska kdysi dali najevo touhu stát se se součástí Německa a Vorarlberg se pokoušel o přeběhnutí do Švýcar, nyní jsou již všichni rádi, že jsou Rakušany.

Své severní sousedy mají Rakušané rádi, o tom jsem přesvědčena. Určitě raději než Němce nebo Angličany. O nás se ví, že jsme sportovní národ a v zimě přinášíme hoteliérům slušné příjmy. Když vyrážíme na sjezdovky, tak jsme tam mezi prvními. Když si uděláme cyklistickou dovolenou, tak umíme polykat kilometry. Rakušanům imponuje, že my sportovní zápal nepředstíráme. Nechováme se hlučně jako Rusové, Rumuni nebo Němci. A když jsme spokojení, nešetříme trinkgeltem, spropitným. Jak mi řekl jeden číšník: „Němec řekne zásadně,ein Bier‘ a Čech,Bitte, ein Bier‘.“ Ostatně proto také čím dál víc Čechů a Slováků získává práci v rakouských hotelech.

Češi mají pověst pracovitých a kultivovaných sousedů, což samozřejmě podporuje provázanost našich kultur. Štrúdl, řízek, knedlíky a vášeň pro předvánoční trhy, to všechno z nás dělá bratry. Rakušané k nám čím dál častěji jezdí do malebných jihočeských penzionů a za golfem, neboť je to vyjde levněji.

Velký svět pro malé

Rakouský cit pro pohodu je nejvíc patrný v turistickém ruchu. Už před sto lety, kdy Ernest Hemingway mezi prvními cizinci objevoval krásy rakouského lyžování, si lidé v chudých horských vesničkách uvědomili, že když hostům dají dobrý servis k tomu, tak se jim vrátí – jako svého času Hemingway. A funguje to tak dodnes. Na místě někdejších skromných horských chalup vyrostly obrovské komplexy. 

Karl J. Reiter, legenda rakouského hotelnictví, který v roce 1982 v Tyrolsku otevřel díky svým zkušenostem z USA vůbec první wellness hotel v zemi, říká: „V Alpách se žilo skromně. A grunt zdědil vždy jen jeden syn, přitom rodiny měly tehdy spoustu dětí. Podnikání v cestovním ruchu byla jedna z mála věcí, kde šlo uspět. A my jsme byli zvyklí pracovat tvrdě.“

Reiterův otec vlastnil malý penzion, on sám má tři wellness hotely a jeho resort v Südburgenlandu vyhrál předloni cenu za nejlepší golfový hotel. Jde o dva propojené hotely s vlastními termálními lázněmi (největší v Evropě), kde do jednoho nesmějí děti a do druhého dospělí bez dětí. V tom prvním najdete restauraci s michelinskými hvězdami, ve druhém mají děti vlastní divadlo, kde se skvělými tetami (obvykle alespoň jedna umí česky či slovensky) nacvičují každý týden jiné představení, přes den vedou kreativní dílny, pořádají vlastní obědy a večeře ve speciální dětské restauraci, a když si nehrají, jezdí na poníkovi v místní zoo. 

V takovém hotelu nejenže máte od dítěte pokoj, ono se ještě leccos naučí! (V jiném alpském hotelu naopak pořádají večeře, kdy se u stolu jí z jedné obří mísy, aby se rodina, která na sebe třeba nemá přes rok moc času, co nejvíc stmelila.)

S dětmi se pije zadarmo

Vlna wellness se dostala z Ameriky do Evropy v 80. letech a turismus, který tvoří pětinu rakouského HDP, na ni svižně naskočil. Skvělé wellness programy mají dnes v nabídce stovky hotelů. Je škoda, že většina Čechů ještě nepochopila, že Rakousko nejsou jen lyže a co nejlevnější ubytování. Kdo si připlatí a ubytuje se ve čtyř- či pětihvězdě, s úžasem pochopí, jak dokonalý požitek skrývá třeba taková „saunová vesnička“. 

Zatímco v Itálii máte i v dobrém hotelu jednu saunu, která často poněkud páchne, rakouský hotel vám saun nabídne třeba deset. V Übergossene Alm, jednom z hotelů, který splnil potřebných 85 % z 1600 kritérií požadovaných pro získání prestižní známky Best Wellness Hotels Austria, máte parní lázně, bylinkovou saunu, ďábelskou čili extra horkou saunu, tepidarium (s vyhřívanými mramorovými lehátky), caldarium nebo lakonium ve stylu klasické římské lázně s kamennými lavicemi a stěnami vyzařujícími teplotu 48 °C.

V jednom hotelu cvičí a masírují kung-fu mistři, v jiném se zaměřují na medical wellness, takže vám třeba během týdenního pobytu provedou operaci víček. Jinde mají lymfo-wellness, což jinými slovy znamená dietní program. Z takového hotelu odjedete za týden o pár kil lehčí a bohatší o informace z kurzu o vaření bez tuku.

Ty nejlepší hotely poznáte podle toho, že jejich hoteliéři jsou velkorysí. Karl J. Reiter má ve svém Best Familien Hotelu bar a vinný sklípek vybavený tak, že by mu mohl lecjaký podnik v centru Prahy závidět. A protože je to hotel pro rodiny s dětmi, tak se v deset večer v elegantní lobby v pohodě míchají neslučitelné světy: pánové vysedávají u barových stoliček, u nohou se jim batolí jejich ratolesti; za sklem je skvěle vybavený koutek pro kuřáky a la anglický klub. A na baru pijete, co hrdlo ráčí. Tady je alkohol v ceně all inclusive. 

Potkala jsem tu jednoho známého, o kterém jsem věděla, že už má dávno své potomky dospělé, a říkám mu: „Ale sem dospělí bez dětí nesmí.“ A on na to: „Půjčíš si vnuka a můžeš tu pít zadarmo!“

Autor textu: Natascha Kames

Zdroj: E15