© Christian Kapfinger
© Bildarchiv SkiWelt
SkiWelt-Wilder-Kaiser-Brixental © Bildarchiv Skiwelt
© Bildarchiv SkiWelt

SkiWelt Wilder Kaiser – Brixental

Skiareál na zelené vlně. V Tyrolsku si s nedostatkem sněhu poradili po svém.


Poměrně hezky na dosah, a tedy bez nikdy nekončících dotazů dětí ze zadních sedadel auta: 

„Už tam budem?“ je lyžařské středisko SkiWelt Wilder Kaiser – Brixental. 

Leží ve východním Tyrolsku poblíž známého Kitzbühelu a z Prahy se do něj dá autem i s přestávkami dojet do pěti hodin. 

Nejspíš nikoho pak nemrzí, že zde stráví jen prodloužený víkend, když velkou část svého volna nepoztrácí při cestě.


Příběh oblasti, tedy ten společný, se začal psát před čtyřiceti lety. Oblast kolem tyrolských vrcholů, z nichž nejvyšší Hohe Salve přesahuje 1800 metrů nad mořem, byla pro milovníky zimních sportů téměř neznámá. Teď jsou spojená údolí čítající devět obcí a vytvářející v podstatě uzavřený okruh často příkladem pro ostatní. 

Vejdou se do něj široké sjezdovky všech obtížností – pohodlné sjezdy pro klidné oblouky střídají strmé padáky i kopce s boulemi, fun parky pro snowboardisty anebo free ride.


Z Hohe Salve do Itteru se dá využít devět kilometrů tras s převýšením 1123 metrů. Každopádně lyžaři mohou sjet dolů do údolí 21 cestami a každý den vybrat tu svou tak, že žádnou lanovkou ani sjezdovkou nepojedou dvakrát. Ledaže by chtěli sami. 

První lanovka byla ostatně v Brixentalu vystavěna už v roce 1947, ve stejném roce pak už v sousedním Hopfgartenu vyrostla nejdelší   sedačková lanovka na světě. 


Prvenství si drží Brixen im Thale i v 21. století, v roce 2008 tu totiž zprovoznili první lanovku 

na solární pohon na celém světě. Budování společného střediska započalo velmi skromně v sedmdesátých letech.

Kupředu ho popostrčil až nápad na propojení všech samostatných organizací a rodin vlastnících lanové dráhy a vydávání prvních společných ski passů. Dnes tak SkiWelt patří k největším a nejmodernějším areálům na světě. 

Něco to ale stálo: od roku 1977 se zde proinvestovalo více než půl miliardy eur.


Teď si zimní středisko jede hlavně na zelené vlně. 

Ekologie se tu skloňuje ve všech pádech. Když v devadesátých letech prošlo několik zim, kdy málo nasněžilo, začali provozovatelé řešit první zasněžovací systémy. Dnes tu mají k dispozici patnáct retenčních nádrží umístěných takřka neviditelně v krajině, do nichž se v létě „vrací“ tající sníh a naplnit je pomáhají klasické srážky.


Sto procent elektrické energie potřebné pro provoz areálu i na výrobu technického sněhu se získává ze zelené vodní energie. 

O vleku Sonnenlift na solární energii už byla řeč, solární panely jsou k vidění na mnoha budovách. Vytápění se často řeší peletami, využívá se tepelná elektrárna na biomasu anebo zbytkové teplo ze zasněžovacích zařízení.


Rolby, kterých každou noc vyjede na 284 kilometrů sjezdovek asi pětašedesát, tu pracují s GPS systémem na měření sněhu a upraví jen to, co je potřeba, čímž opět ušetří spoustu energie. Investice spolkla půl milionu eur, jen na letošní zimu středisko zakoupilo sedm nových hi-tech sněžných rolb. Celkem letos hodlá celé středisko vydat na vylepšení služeb a zázemí pro lyžaře 6,5 milionu eur.


V sezoně projde areálem až 50 tisíc lidí za den, nalákat je se krom lyžování snaží provozovatelé i na „ledové království“ na Hochbrixenu. Každoročně zhruba dvacítka iglú vzniká tak, že se nafoukne balon, před něj se postaví sněžné dělo a sněží. 

Tedy v případě, že je dost velká zima. Umělý sníh je totiž pro stavbu vhodnější než přírodní, jenže letošní teplé noci sněžným dělům příliš nepřejí. 


V menších ledových eskymáckých domcích mohou otužilí zájemci přespat, letos je k mání i „svatební apartmá“ v romantické ledové verzi se šampaňským a polštáři ve tvaru srdcí. 

„Zima a prochladnutí nehrozí, iglú je vybaveno tlustými matracemi, extra teplými spacáky, dekami, kůžemi, zkrátka vším, co má noc udělat příjemnou,“ říká průvodkyně Anita. Na toaletu však musejí nocležníci jinam. 


Velké centrální iglú, jehož stěny jsou široké 2,5 metru, slouží jako bar a restaurace s mrazivými stoly, které tvoří obří kus ledu vážící i 120 kilo, i s lavicemi. V dalším jsou z ledu vysochána zvířata lesní i domácí, taková malá ledová zoo, téma tyrolské vesnice.


Na vší ledosochařské práci se tu podílí i čtyřicetiletý český sochař Jiří Kašpar, jenž se vrací do SkiWeltu každou zimu. 

Do modra zbarvená je pak z ledové masy dlátem a pilou vytvořena kaple. Jak potvrzuje Anita, na letošní zimu jsou už v plánu tři svatby. Vedle toho mohou znavení lyžaři nebo nelyžující využívat dvě osvětlené a uměle zasněžované sáňkařské dráhy. 

Nechybějí tu ani další lákadla jako jízda na saních tažených koňským spřežením, 

procházky na sněžnicích, paraglide, snowtubing, kluziště a mnohé další.


Koncentrace východotyrolských zážitků se ale nemusí odehrávat jen v zimě. Letní alpský svět dávno nepatří k outsiderům mezi dovolenými. Dá se tu zažít tolik nejrůznějších nej: například nejstarší horský zážitkový svět v Alpách – Hexenwasser neboli čarodějnickou vodu. 

Jde o šedesát zastávek točících se okolo horské vody, k nimž vede nejdelší bosonohá stezka v Rakousku.


Na nejvyšším vrcholu Hohe Salve okouzlí nejvýše položená kaple či kostelík s vyhlídkou a nejvýše položenou otáčivou restaurací s panoramatickou rotující terasou. Obec Ellmau je jedna z nejčastěji filmovaných v Rakousku vůbec. A k mání je také nejkrásnější vyhlídka Tyrolska s pohledem na třiasedmdesát třítisícovek. Krom toho patří Wilder Kaiser k největším oblastem na světě pro elektrokola a cykloturistiku vůbec.

Půjčovny jsou všude, k dispozici je 275 e-biků a k nim také takřka všude asi pětasedmdesát nabíjecích stanic.


Autor textu: Hana Filipová

Zdroj: E15


Ubytování

Wilder Kaiser – Brixental